IRONMAN 70.3 - Zell am See - Kaprun | Rakousko | 28. 8. 2016

Startovné na polovičního IRONMANa (1,9 km plavání, 90,1 km kolo, 21,1 km běh) v Rakouském Zell am See, jsem dostal v prosinci 2015 na našem klubovém vánočním večírku, jako dárek od svých svěřenců. Dárek to byl jako vždy velmi originální, podle některých spíše danajský dar. Předchozí vánoce to bylo například Polárium, seskok padákem, startovné na 1/2Maraton… Tedy stále originálnější a náročnější. Neznám nikoho, kdo by se mě pořád chtěl zbavit, jako mí nejbližší :-) Nee, to je samozřejmě vtip, jste skvělí ;-)

Čas na přípravu jsem měl od ledna do 28. srpna, data závodu. Konkrétně tedy 240 dní. Během těchto dní jsem se intenzivně vrhl na trénink plavání, kola i běhu. Nebylo to vůbec jednoduché. Plavání kraulem mi moc nešlo, na kole jsem do té doby jel přes 90 km jen asi 5x (silniční kolo mám od dubna 2014), tak snad jen to běhání bylo na lepší úrovni.

Ne všichni dárci se závodu mohli zúčastnit jako diváci, tak jsem slíbil, že dám vědět, jaké to bylo. Tak tady to máte :-)

Během těch 8 měsíců jsem celkem absolvoval 236 tréninků. Uplaval, najezdil a naběhal dohromady 4.354 km a celá ta krásná tréninková dřina dohromady trvala 325 hodin, 55 minut a 40 vteřin.

Konkrétně:
Plavání: 57 tréninků, 68 km, 38 hodin 40 minut 13 vteřin.
Kolo: 35 tréninků, 2.506 km, 123 hodin 49 minut 48 vteřin.
Běh: 144 tréninků, 1.780 km, 163 hodin 25 minut 39 vteřin.

Zpočátku jsem zvažoval, že dám výpověď nebo si vezmu půl roku prázdnin, ale nevyšlo to :-) Tak jsem musel zmáknout i organizaci času. Normálně jsem chodil do práce a střídal denní a noční směny. Trénoval jsem karate a snažil se normálně fungovat. Vyšlo z toho půlrok práce – trénink – spánek – práce – trénink – spánek… a tak dále, stále dokola. Při všech těch aktivitách to uteklo neuvěřitelně rychle a start závodu se neúprosně blížil bez ohledu na to, jestli se tréninkový plán dařilo plnit nebo ne. Byl tu konec srpna a já, Lenka a Monika jsme se ve čtvrtek v podvečer, po lehkém vyjetí na kole, přesunuli do Jižních Čech. V pátek ráno následoval lehký výklus a již cesta do centra dění Zell am See.

Po příjezdu následovala procházka po břehu jezera Zeller See, v kterém bude plavecká část, a registrace ve Ferry Porsche Congress Center. Po vstupu do budovy zkušený pořadatel ihned poznal, že jdu na nedělní závod, nikoliv na závod IRONKIDS nebo IRONGIRL a poslal mě správným směrem zaplatit licenci a vyzvednout startovní balíček. Následovala další procházka k autu a přesun do místa ubytování kde už na nás čekali další členové týmu, Alenka, Marek, Anetka a Jakub. Ubytování perfektní a po dlouhém dni ihned využíváme nedaleké koupaliště k odpočinku. Večer se přesouváme do přilehlé venkovní restaurace, potkáváme se s dalšími členy týmu, s Honzíkem, Anetkou, Elenkou, Járou, Bárou a Šárkou, a plníme si bříška jídlem na počest Alenky, která má zítra narozeniny. Díky Marku! Nakonec doráží poslední dva členové týmu Bára s Janou. JKT patnáctka je kompletní a můžeme jít spát. Mám skvělý tým. Díky.

V sobotu ráno se přesouváme, místním vláčkem do centra Zell am See na briefing, kde nám představí tratě a řeknou potřebné informace. Cyklistická trasa, alespoň její část, bude dost náročná. Na trase je veliké převýšení, které promoter ještě doplní slovy "až ve stoupání uvidíš kostel, tak se začni modlit, tam to teprve začne". Na patnácti kilometrech je stoupání 10-12% a posledních cca 2,5 km 15% stoupání. Následný sjezd má také 15%. No a pak už jen, dle slov promotera, poletíme a poletíme do depa. Po briefingu jdeme na návštěvu k Vybíhalům, kteří nebydlí s námi na samotě, ale přímo v centru kousek od finish line. Následuje procházka s dětmi, oběd, objednání převozu kola vláčkem, zabalení potřebných věcí a vyrážíme předat veškerý materiál do depa.

Díky Tomášovi Dvořákovi, který mi věnoval dost svého volného času a vše mi důkladně popsal a vysvětlil, přesně vím, co kde mám dělat a jak připravit, takže je to hračka a připadá mi, jako když už to vše dělám po sté a ne poprvé. Měl jsem štěstí na startovní pozici, tak je vše krásně přehledné. Kolo v sektoru "J" uprostřed depa u sloupu. Taška na běh poslední stojan z kraje a taška na kolo hned u jediné fotbalové střídačky, která tam byla. Přebírám čip, jdeme si lehce zaplavat do jezera, které je naprosto průzračné, čisté a vláčkem jedeme zpět do apartmánu.

Při večerní palačinkové party plánujeme, jak to bude zítra při závodě vypadat. V kolik bych kde mohl na trati být a předpokládaný čas v cíli. Věštíme, že když půjde vše dobře, mohlo by to být kolem 6:30 až 6:45 hod. Rozhodujeme se, že na start pojedeme opět vláčkem, protože na silnicích jsou stále veliké zácpy a jdeme spát.

Moc jsem toho nenaspal, ale unaven nejsem. Nasnídáme se, poslední kontrola výbavy a jdeme na to. I když jsem naplánoval dostatečnou časovou rezervu, neplánované přerušení vlakové trati, přestup do druhého vlaku, čekání a zpožděný odjezd, mi na klidu moc nepřidalo. Naštěstí vše nakonec zvládáme v limitu a jdu na start.

Je jedenáct hodin. Sluníčko dost hřeje a právě odstartovala elita. My, všichni amatéři, čekáme navlečeni v neoprenech na sluníčku, než nás také pustí do vody. Start není hromadný, ale každé 2 vteřiny pustí do vody dva závodníky z téměř 2tisícového startovního pole. Jsem dehydratovaný a strašně moc se těším do vody. Kdo by to čekal, že :-) Po 30 minutách čekání konečně START!

Plavání
Voda mě probere. Po pár tempech se uklidním a kontroluji, jestli plavu správným směrem. Bojky podél trati moc nevidím, ale plavou tak všichni kolem mě, tak plavu také. Nějak se do toho nemůžu dostat a mám trochu problém s orientací. Plavu už, podle mě, strašně dlouho a pořád nejsem ani u první bójky. Dost mě to demotivuje a začínám si myslet, že to asi nedám, ale nezbývá mi nic jiného, než plavat dál. Ve skutečnosti jsem byl už dost daleko, akorát jsem ty bójky prostě neviděl. Žádný boj se ve vodě neodehrává. Pokud se mě někdo dotkne, hned změní směr a plave se v klidu dál. Najednou jsem v půlce u velké bójky, otáčíme a zjišťuji, že to zas tak strašné není. Dokonce začínám doplavávát ty přede mnou. Z vody lezu ven za 41 minut a 48 vteřin. Není to nijak úžasný čas, ale na to, že jsem měl před rokem problém přeplavat 50m bazén, tak paráda. Navíc jsem rychleji 1.900m ještě neplaval. Když běžím uličkou do depa, křičí na mě Lenka čas, mává Bára... moc nevnímám, ale všichni se usmívají a vyzařuje z nich radost a energie. To mi dává pocit, že je vše v naprostém pořádku a konečně se cítím být opravdu v závodě.

Kolo
Převlečení v depu zvládám bez problémů a vyrážím na kolo. Jede se mi dobře. Hned od začátku je ale vidět, že ostatní jsou někde úplně jinde. Je dost vedro. Ioňťak co jsem si do bidonů připravil je strašně teplý a moc se nedá pít. Na občerstvovačce ho vyměním za jejich a za Colu v bidonu, která je kupodivu studená a pít se dá. Ioňťák je bohužel ještě horší než ten můj. Na prvních dvou občerstvovačkách je bohužel voda jen na polití. Jedu dost rychle, jako kdyby mě nečekalo 90 km, ale třeba jen dvacet. Přesto mě každou chvíli někdo předjede. Když Vás předjíždí triatlonový speciál, je to jako když se kolem Vás mihne hybrid mezi Ferrari a tankem. Je to paráda :-) Vše se změní, jakmile trasa začíná stoupat. Najednou nějak všichni zpomalí a začínám předjíždět já je. Na briefingu avizovaný kostel jsem neviděl, ale najednou jsem měl před sebou jezdce, kteří sesedali z kola a začali tlačit. To mě překvapilo, nicméně se mi i v tom stoupání jelo skvěle a pokračoval jsem dál. Následující sjezd byl těžký. Jelo se mi ale dobře, i když jsem, bohužel, párkrát míjel jezdce s defekty i ve škarpě již se zdravotníky. Když jsme se opět dostali do téměř rovného terénu, byl jsem opět předjížděn. Při průjezdu Zell am See jsem minul svůj fandící tým, který měl být až x kilometrů dál, což bylo super a byl jsem moc rád, že tam zrovna byli. Na poslední občerstvovačce jsem se polil vodou, Colu měli jen v petce, tak jsem se napil, vybublala mi teplá Cola do nosu a krku. Ioňťak jsem si nevzal, protože už mi žaludek začal trochu protestovat a vodu v bidonu neměli, nebo jsem ji neviděl. Vzpruhu mi dodal Jára, který se najednou z ničeho nic objevil vedle tratě. Běžel, mával a křičel na mě. Posledních 10 km už bylo dost těžkých. Měl jsem jen jeden bidon s trochou vody, takže jsem už nic nejedl. Žaludek už by to asi stejně nevzal. Posledních 5 km jsem koukal, že mám docela dobrý čas a radši jsem zvolnil, abych se neutavil. Před příjezdem do depa jsem se vyzul z treter, aby zůstaly na kole a já měl o něco rychlejší průběh depem. Neseskakoval jsem z kola, na to už síly nebyly. Zastavil jsem a normálně slezl. Nicméně nácvik vyzouvání treter a seskakování z kola při průjezdu podzemní garáží po každém tréninku, nesl ovoce.

Běh
Depo opět bez problémů, i když dřepnout si a utáhnout boty úplně lehké nebylo. Když jsem vyrážel na běžeckou část, bylo 31,5 stupně. Po kole se mi běželo docela dobře, ale stale se mi nedařilo dostat se pod 5 minut na kilometr. Běžely se tři okruhy a můj tým se rozmístil po trati, abych je viděl co nejčastěji, což bylo moc příjemné a těšil jsem se na ně. Občerstvovačky byly asi po třech kilometrech. Na některých byly sprchy, což bylo hodně příjemné. Takže postup byl následující, zastavit se pod sprchou, napít Coly, polít vodou, houbičku za krk a vyrazit dál. I když jsem měl tempo vyrovnané a dařilo se mi trochu rychlit, pod těch 5 na kilák to nešlo. Dobíhám poslední kolo. V mírném kopečku na mě křičí Bára s Janou, které už měly být dávno na cestě do Prahy, ale byly tak hodné a počkaly, až závod dokončím. Místo vpravo točím již vlevo a vbíhám do cílové rovinky. Jára křičí, Bára fotí, Honzík křičí... Probíhám cílem v čase 6:07:29, tedy v čase, s kterým jsme snad ani ve snu nepočítali, paráda :-)

Dostávám medaili na krk a ručník kolem ramen. Zase tady nemají vodu, nebo ji alespoň nevidím. Jen Colu a pivo. Žaludek už by to nedal, tak jdu najít svůj tým. A už jsme všichni pohromadě. Všichni jsou tak usměvaví, plní energie a radostní, že díky nim ani necítím únavu. Vůbec na nich není vidět, že jsou od rána na nohou, pořád se celý den přesouvali, vymýšleli, kam se postaví, sledovali, aby mě neprošvihli, skoro nic nejedli a ještě to vedro do toho. Klobouk dolů, parádní výkon. Konečně dostávám vytouženou vodu a taky křeče do nohou. Přesouváme se na byt, kde je o mě skvěle postaráno a vypravíme si vzájemně zážitky z celého dne.

Dostávám od týmu za dokončení závodu hezký dárek v podobě Ironman trička s heslem „ANYTHING IS POSSIBLE“. To heslo je pravdivé, myslím, že jsem důkazem :-) Díky moc.

Vyzvedáváme ještě finišerské tričko, kolo a ostatní materiál z depa a čekáme na Moniku, která nás odveze do apartmanu. Koukáme na fotky. Mám křeče v břiše. V koupelně zjišťuji, že mám pěkně spálená ramena a záda. Jsem unaven, ale ne úplně zničený. Byl to moc hezký den. Sport v krásném prostředí, ale hlavně to, jak jste mi fandili, bylo parádní. Moc jsem si to užil. Jdeme spát.

Ráno se kupodivu můžu hýbat, břicho nebolí a endorfinů mám pořád na rozdávání. Po snídani začíná trochu poprchávat. To nás ale neodradí a vyrážíme na výlet do soutěsky. Na tamní farmě si dáváme domácí jablečnou limonádu a špek. Po obědě vyrážíme, za silného lijáku, směr Praha.

Tak teď trochu čísel :-) IRONMAN 70.3 - Zell am See - Kaprun | Rakousko | 28. 8. 2016 Celkově: 961.místo (z 1.942) V mužích: 873.místo V kategorii 35 - 39 let: 171.místo (z 310) Čas: 6:07:29

Plavání: 0:41:48, průměr 2:12/100m, pořadí plavání 1.093.místo

Depo1: 0:06:19

Kolo: 3:23:10, průměr 26,7km/h, pořadí kolo 1.139.místo

Depo2: 0:04:39

Běh: 1:51:33, průměr 5:17/km, pořadí běh 314.místo

Byl to opravdu moc hezký zážitek. Celých těch osm měsíců tréninku jsem si moc užíval. Moc děkuji všem kdo mi s tréninkem pomáhali, přidali se ke mě. I všem těm, kdo jste mé výkony sledovali, podporovali, povzbuzovali a drželi palce. Samotný závod byl nádherný hlavně díky Vám a tomu, že jsem v tom nebyl sám. Proto velké dík patří vám všem, jste skvělí! Moc Vám všem děkuji! OSU!
Honza