Hlavní stránka       Kontakt       Mapa webu       Návštěvní kniha       Facebook       You Tube       RSS 
 
    Úvod         Kalendář         Tréninky         Soustředění         Galerie         Odkazy         Kontakt     Jukl Karate Team, z.s.    
    Nábor nových členů         Sensei         Členové klubu         Klubové soutěže         Karatedo         Jiu Jitsu         Saishokido         Zkušební řády         Rozpis tréninků    
Stručný vývoj Karatedo

Dnešní karatedo pochází přímo ze sebeobranného systému Okinawa-te, který se vyvíjel z čínského sebeobranného systému Chuan-fa. Vývoj systému Chuan-fa se zachoval pouze v ústním podání. Podle něj slavný indický budhistický mnich Daruma Taishi (Budhidharma), považovaný za jednoho ze zakladatelů Zen-budhistmu, putoval v době dynastie Liang (r. 480 n.l.) po Číně, aby seznámil mnichy této zemně s budhistickým učením. Cesta z Indie do Číny, kterou si vybral, je ještě dnes téměř neschůdná a dokazuje, jaké musel mít mimořádné schopnosti, aby ji zdolal. Překonání tohoto úseku nevyžadovalo jen tělesnou vytrvalost a zdatnost nejvyššího stupně, ale i vnitřní přesvědčení o významu tohoto úkolu, který si sám dal.

Na císařském dvoře v Pekingu jeho učení nerozuměli, proto se usadil v klášteře Shaolin-su (klášter „malého lesa“,jap. shorin-ji), kde začal vyučovat mnichy zen-budhismu. Klášter leží u Defegfengu na svaté hoře Sung-shan v severní provincii Číny – Honan, a byl zbudován císařem Hsiao-wen v roce 477 n.l. Vyučování vyžadovalo od žáků mimořádnou disciplínu. Daruma Taishi zavedl i tělesná cvičení aby své žáky posílil i fyzicky. Tento trénink, nazývaný Shi-pa Lo-han-sho (18 rukou z lo-han), měl charakter sebeobrany. Pro mnichy byl velmi vhodný, protože nesměli používat a nosit zbraně a při přepadení tuláky si vždy lehce poradily. Za krátkou dobu mniši v tomto umění získali značné vědomosti a zručnost. Systém se v průběhu dalších let zdokonaloval, stal se podobně jako Shaolin-su základem pro Chuan-fa nebo Kempo.

Z Číny se toto umění spolu s jinými kulturními prvky přeneslo na ostrov Okinawa – nejvýznamnější ostrov ze souostroví Ruykyu, ležící mezi Kyushu a Tchaj-wanem ve Východočínském moři, který byl pod kulturním vlivem Číny a Japonska. Na ostrově je domácí okinawské bojové umění, neboli systém boje pěstmi, zvaný „tode“. Za panování krále Haishiho z Dynastie Okinawa-Sho byl vydán zákaz nošení, ale i jakékoliv vlastnění zbraní. Dává to možnost těmto bojovým uměním aby se postupně zdokonalovala a vyvíjela. Sloučením chuan-fa a tode se vyvinulo nové bojové umění pojmenované jednoduše „te“ (ruce), později „okinawa-te“. Tento název se užíval od r. 1630 do r. 1903, kdy bylo toto umění přejmenováno z úcty k čínským mistrům na karate (čínská ruka, resp. ruka Tchangů), neboť kara byl termín označující Čínu doby Tchang.

Do roku 1867 byl veškerý trénink karate na Okinawě ilegální, proto se trénovalo tajně. Protože Okinawa byla námořní křižovatkou lodí z Blízkého východu, Indie, Číny byly techniky „te“ míseny s technikami z celého tehdejšího světa. Když se r. 1875 stala Okinawa oficiální součástí Japonska, bylo cvičení karate otevřeno veřejnosti a stalo se velice populární.

Během 19 století se okinawate rozdělilo na směry nahate (shorei-ryu), tomarite a šurite (shorin-ryu). Shorei-ryu má větší podobnost s čínskými styly.

Ve výrazně větší míře proniklo toto umění do veřejnosti v r. 1905, kdy bylo zavedeno na okinawských školách, zvláště zásluhou Anko Itosua (1832-1916), který pojal karate jako způsob tělesné výchovy.

Velkým učitelem karatedo byl Gičin Funakoshi, který jako první přinesl karate na půdu Japonska. Narodil se roku 1868 v Okinawě, jako syn obyčejné samurajské rodiny. V dětství bydlel u svého dědečka Gifu, který byl známý konfuciánský učenec. Od něhož se učil čtyřem čínským klasikům. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato u něhož se učil Karate-do.

Pro mladého Funakoshiho byla tato doba velmi tvrdá. V této době cvičil karate tajně a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. Každý večer docházel do domu mistra Azato, a trénink trval často do ranních hodin. Trénink se sestával pouze z opakování kata.

Často býval u Azata na návštěvě mistr Itosu a Funakoshi někdy mohl cvičit pod dohledem obou mistrů současně. Kromě těchto dvou mistrů se zdokonaloval ve svém karate pod vedením více učitelů: pod mistrem Kijunou, který dokázal holýma rukama v mžiku sloupnout kůru ze živého stromu, pod mistrem Tóonnoem z Hany, jedním z nejlepších konfuciánských učenců na ostrově, pod mistrem Niigakim, mistrem Macumurou.

V Japonsku byl v r. 1906 veliký zájem o bojová umění spolu se zájmem o ukázky karate. Pro jejich předvedení byl vybrán Funakoshi. V letech 1916-1922 předvedl řadu ukázek, nejdůležitější z nich byla v Tokiu na sportovní slavnosti. Tam bylo karate oficiálně přijato mezi japonská bojová umění.

Funakoshi se natrvalo usadil v Japonsku v r. 1922 a žil zde až do své smrti v r. 1957. Jeho hlavním příspěvkem bylo systematizování technik karatedo a vštěpování základů etiky a disciplíny, které nalezl v ostatních japonských bojových uměních.

V r. 1936 byl změněn význam znaku kara. do té doby „činský“ a začal se psát jiný znak se shodným čtením. Ten měl význam „prázdný“. Karatedžucu od té doby znamená „umění prázdné ruky“. V r. 1938 opustil Funakoshi termín karatedžucu. Namísto džudcu přijal „do“ – Karatedo.

V září roku 1924 založil první karate klub při Keio univerzitě.Pak následoval klub na Ichiho univerzitě (1926) a v roce 1927 i na dalších univerzitách.

V roce 1936 bylo otevřeno Shotokan-dojo ve čtvrti Meijuro v Tokyu, první soukromé dojo Tokya se skutečným učitelem. Dojo se těšilo i v nejvyšších kruzích Tokya dobré pověsti, protože mistr Funakoshi si své žáky velmi pečlivě vybíral. Starší žáci doja přebírali výuku na univerzitách. Jeho školou prošlo hodně budoucích mistrů karate, kteří dále cvičili shotokan, nebo si založili své styly karate.

Karatedo obsahuje dnes mnoho stylů, jejichž původ ústí do dvou již zmiňovaných systémů: Shorin-ryu a Shorei-ryu. Také v Japonsku vzniklo po r. 1930 více stylů Karate, jejichž původ vede rovněž do Okinawy. Nejznámější styly jsou: Shotokan-ryu (Funakoshi), Shito-ryu (Mabuni), Wado-ryu (Ohtsuka), Goju-ryu (Yamaguchi), Kyokushinkai-ryu (Oyama), Goju-ryu (Miyagi) a Uechi-ryu (Uechi).

Nahoru ↑